Jak Vietnam s nízkým rozpočtem vyhrál bitvu nad koronavirem

Inspirace pro všechny země světa

Vietnam je hustě zalidněný soused Číny, má nízký rozpočet pro boj s coronavirem, navíc má velmi chudý zdravotnický systém. Ke všemu Vietnam navíc sdílí 1444 km dlouhou hranici přímo s Čínou.  Ale přitom dokázal udržet covid-19 infekci na velmi nízké urovni v porovnání nejen se sousedními zeměmi, ale i všemi zeměmi světa a přiitom v zimě zaznamenali pouze 207 infekcí a žádná úmrtí, a to jen v průběhu ledna, od té doby se totiž žádný nový případ až do konce července v zemi neobjevil (5 měsíců!)

Jak to Vietnam dokázal? Jednoduchými pravidly.

Přestože ve Vietnamu koncem ledna byly největší oslavy v roce (Tet Holiday), kdy se setkává nejvíce lidí pohormadě, tak Vietnam v tu dobu vyhlásil válku coronaviru. Rozšíření covidu se dostávalo do země především díky sousedské Číně. Navíc Vietnam nemá takové kapacity na boj s covidem tak jako např. Jižní Korea, která mezitím již udělala 350.000 testů během několika dnů, kdy medicínský systém Vietnamu je zdrojově velmi omezený, 8-milionový Saigon (Ho Chi Minh City) má v nemocnicích celkově pouze 900 intenzivních lůžek a to v zemi s 95 miliony obyvatel, což znamená, že pandemie velmi snadno mohla zahltit zdravotnický systém. Vietnam ovšem zavedl striktní karanténní opatření.

Trasovali tak každého kdo přišel do kontaktu s virem, a to až do čtvrté úrovně od nakaženého člověka, takže epidemii nezanedbali a podchytili každého nakaženého v ranném stadiu, a každý, kdo přiletěl z rizikových oblastí, byl ihned dán do karantény.  Všimněte si, že v tuto dobu Vietnam stále neměl ani uzavřené hranice! Nutno však říci, že v tuto dobu již všichni ve Vietnamu nosili roušky v podstatě bez přestávky, což je podstatný faktor zlikvidování epidemie tohoto typu v zárodku, jedná se o nejméně omezující, nejméně nákladné a nejefektivnější opatření v počátku epidemie.

Avšak v tuto dobu již také všechny univerzity včetně všech typů škol byly uzavřeny do odvolání. 3000 malých obchodníků bylo na dva měsíce uzavřeno, ovšem nadále fungovala rozvážka jídel z téměř všech restaurací, doprava, veškeré trhy a velké obchody. Většina pracovníků uzavřených podniků odešla na home office. Tento stav trval ovšem pouhé dva měsíce a ekonomiku nijak výrazně nepoškodil.  Armáda také nasadila vojáky, aby zajistila důslednost karantény.

Vláda dále napumpovala do ekonomiky 1.1 miliard dolarů (což v zemi s 95 miliony oybvatel není nikterak obrovská suma), a byla vložena do karantény celá města s 10 tisíci obyvateli blízko Hanoje po dobu 3 týdnů, pokud se zde objevila nákaza.  Tehdy však bylo v zemi pouze 10 potvrzenych pripadu.

Vietnam nebyl tedy závislý na medicíně a technice ohledně prevence šíření koronaviru. Robustní systém státního bezpečnostního aparátu aplikoval široce rozšířený systém sledování veřejnosti (řekněme varianta naší "chytré" karantény, která u nás však zcela selhala). Je velkou otázkou, proč systém chytrého trasování a karantény západní země nezkopírovaly včetně technologií a celého systému od zemí jako je Tchajwan, Jižní Korea, případně také Vietnam, kde tyto systémy mají propracované, zcela jistě přenositelné a plně funkční. 



Vietnam je příkladem toho, kdy i s malými zdroji, (a to země v těsném sousedství nákazy), bez větších ekonomických ztrát, bez nákladných opatření, dokáže jednoduchými pravidly zvládnout epidemii na nulu. A to i při opakovaně zavlečené infekci ze zahraničí. Proč si západní země neberou tyto jednoduše aplikovatelné a život téměř neomezující příklady z asijských úspěšných zemí (Vietnam, Thajsko, Tchajwan, Jižní Korea a další) je velkou neznámou.